Dialog je pro nás způsob bytí

Rozhovor s Lenkou Martinkovičovou a Veronikou Luksa o dialogu i odvaze být spolu jinak

Co se stane, když se rodiče vzdělávají společně se svými dětmi? Když vedle sebe existuje sdílení, nejistota, smích i chaos? A když do toho vstoupí dialogická praxe – ne jako metoda, ale jako způsob, jak být spolu?

Projekt Rodina v dialogu vznikl jako dvouletý vzdělávací program pro rodiče malých dětí. Propojoval víkendová setkání s online webináři a otevíral dvě hlavní témata: dialogickou praxi a svět digitalizace a AI.

Jeho ambicí ale nebylo jen "předat znalosti". Spíš vytvořit prostor, kde se mohou potkat celé rodiny – a zažít, jaké to je být spolu jinak.

Bez tlaku na výkon. S větší mírou naslouchání. A s odvahou sdílet i to, co není jednoduché.

Do tohoto prostoru vstoupily jako lektorky i Lenka Martinkovičová a Veronika Luksa z Institútu dialogických praxí. Dva roky byly součástí procesu, který se neustále vyvíjel – spolu s lidmi, kteří ho tvořili.

Představte si, že sedíte v kruhu, kolem pobíhají děti, někde na pozadí se ozývá smích. A uprostřed toho všeho se odehrávají rozhovory, které jdou překvapivě do hloubky. Možná to zní jako protimluv. Pro Lenku a Veroniku je to ale velmi konkrétní zkušenost.

Dialogická praxe pro nás není metoda. Je to způsob bytí. 

Lenka i Veronika se k dialogické praxi dostaly postupně. Přes psychologii, práci s lidmi i vlastní hledání.

"Pro mě je to odvaha být autentická, upřímná a laskavá. K sobě i k druhým. V důvěře a transparentnosti. Když budu o sebe takto pečovat, budou fungovat i vztahy kolem mě," říká Veronika.

Lenka ji doplňuje: "Ještě mi tam přichází zvědavost a otevřenost. K tomu, že když se děje něco, co neznám, tak se před tím neuzavřu, ale jsem zvědavá – proč to ten člověk má zrovna takhle? A zkouším se s tím spojit a představit si to.  A pak tam vnímám spoluvytváření – zapojení druhého, když přemýšlíme o něčem, co se nás týká. Je to velmi tvořivé, o spolupráci." 

Veronika navazuje: "Líbí se mi, že to není spolupráce ve smyslu "řeknu ti, co máš dělat a budeme to dělat spolu", ale že jde o osobní zapojení, dobrovolné bytí spolu. A zároveň možnost rozhodnout se spolu nebýt. Tedy není to za každou cenu."

Obě mluví o dialogu ne jako o technice, ale jako o postoji. O způsobu, jak být ve vztazích.

Možná nejvíc to vystihuje věta, která během rozhovoru zazní:

Nikdo z nás není expert – a zároveň jím jsme všichni.

A co když tam budou děti?

Když se začal rodit projekt Rodina v dialogu, ne všechno bylo jasné.

"Pamatuju si, jak jsem si říkala – jak tohle chceme dělat s dětmi?" směje se Veronika. "Jak půjdou dohromady hluboké rozhovory a děti, které jsou živé, hlučné, přirozené?"

Byla v tom zvědavost, ale i velké otazníky. Byla to výzva.

První společný víkend byl podle ní "skok do neznáma".

A pak se to začalo dít.

Postupně jsme přestali oddělovat světy

Ukázalo se, že to není o tom vytvořit prostor pro dospělé vedle dětí. Ale o tom být spolu.

"Možná, že bez spolupráce všech, by to výzvou zůstalo. Postupně jsme ale začali víc propojovat všechny – rodiče, děti, lektory," popisuje Lenka. "Nevznikal jen prostor pro vzdělávání dospělých, ale společný prostor pro všechny."

Přicházely nové nápady. Průvodci pro děti. Další lidé v týmu.

Veronika doplňuje: "Velkou roli hrála otevřenost ke změnám a průběžné ladění podle potřeb účastníků. Oceňuji ochotu organizačního týmu a všech citlivě se ptát: Co potřebujete? Co funguje? Co bychom mohli dělat jinak?"

Projekt se neladil podle předem daného plánu. Rostl spolu s lidmi, kteří v něm byli. A jak říká Veronika: "Myslím, že s další skupinou by to bylo potřeba ladit znovu, ale už by to bylo jednodušší."

Moment, který zůstává

Jedna drobná ale silná situace zůstala Lence v paměti.

"Když jsme se bavili o tom, jestli budeme pokračovat v setkávání i po skončení projektu, jeden z rodičů řekl: A ptali jsme se vlastně i dětí?"

Jednoduchá otázka.

A přitom úplně mění perspektivu.

Co se děje, když mají rodiny prostor mluvit

Veronika popisuje něco, co se během setkávání opakovalo: 

"Rodiny zjistily, že to mají podobně a že v tom nejsou samy."

"Uvědomila jsem si, jak velký tlak dnešní doba na rodiny vytváří – výkon, individualismus, malé nukleární rodiny, které musí zvládnout všechno samy. Výchovu, práci, vztahy, emoce. A tady to rodiny mohly sdílet a zjistit, že to mají podobně. A to přinášelo úlevu – že neselhávají, že je to normální," říká Veronika.

Co si odnáší?

Lenka odpovídá bez váhání: 

"Hravost. Dialogická praxe je tvořivá, ale tady jsem si vědomě prožila dětskou hravost. To si chci uchovat a rozvíjet."

A taky chuť věnovat se práci s rodinami.

Veronika mluví o něčem jiném – o zastavení a prostoru pro sdílení bez tlaku.

"Možnost se osobně potkávat, sdílet v bezpečí a přijetí je osvobozující."

A kdyby měly vyslat jedno přání…

Lenka:

"Víc laskavosti k sobě. I ve chvílích, kdy se nám něco nepovede. Třeba když zvýšíme hlas na děti – neznamená to, že jsme špatní. Důležité je, co s tím uděláme dál."

"Zároveň bych si přála, aby rodiny měly víc prostoru se potkávat, sdílet, být spolu. Třeba i jen tak – u ohně, jako jsme to zažili na setkáních."

Veronika:

"Já bych přála lidem možnost zastavit se a dopřát si dialogy. Být spolu bez tlaku na výkon a změnu. Být plně přítomní, vnímat a být vnímáni, slyšet a být slyšeni. Být spolu upřímně, tady a teď. S laskavostí, bez hodnocení. 

Se skutečným zájmem o druhého se ptát: 

Jak to máš ty?