Když dialog vstoupí do života

Skutečné příběhy účastnic*ků Rodiny v dialogu

V projektu Rodina v dialogu se setkávají rodiče malých dětí, kteří hledají nové způsoby, jak spolu mluvit,  naslouchat si a zvládat každodenní situace nejen v rodině. Objevují, že někdy stačí malá změna, aby se otevřely úplně nové možnosti.

V této sérii sdílíme jejich skutečné příběhy – malé i větší momenty, kdy se nové způsoby komunikace potkávají s každodenním životem. Situace, ve kterých možná poznáte i kousek vlastního příběhu. Nechte se jimi inspirovat.

Jak to máme doma s technologiemi

V několika předchozích příbězích zaznělo, jak se dá otevřít téma mobilů ve škole. Ale tím to nekončí. Protože vedle školy je tu ještě jeden důležitý prostor – domov. A právě tam se rozhodnutí o technologiích odehrávají každý den.

Jsme rodina, kde se potkává víc světů. My rodiče, čtyři děti ve věku od 6 do 11 let. Naši bývalí partneři jako rodiče některých z dětí. Více domovů. A k tomu prarodiče, u kterých to funguje zase trochu jinak. 

A přesto to nějak drží pohromadě.

Možná i proto, že se o tom spolu bavíme a hodně ladíme pravidla. Napomáhají tomu i naše dobré vztahy. 

Bez chytrých telefonů

Chytrý telefon považuji za příliš lákavou a stále dostupnou věc. Nejen pro děti, ale i pro nás dospělé, je obtížné si nastavit s telefonem a digitálními technologiemi zdravý vztah. 

Aktuálně žádné z našich dětí chytrý telefon s přístupem na internet nemá. Dvě nejmladší děti (1. a 3. třída) mají volací hodinky. Všechny děti je měly v zásadě od první třídy, tedy od té doby, kdy se začaly alespoň občas dopravovat samy. Školu mají v takové vzdálenosti, že musí chodit pěšky a využívat MHD. Hodinky umí v zásadě jen volat, navíc přijímají hovory jen z uložených čísel. Dvě starší děti (4. a 6. třída) mají nově od tohoto školního roku mobilní tlačítkový telefon.

Hrací den místo každodenních dohadů

To, co se nám opravdu osvědčilo, jsou "hrací dny".

Každé dítě si jednou týdně zvolí svůj den, kdy má 45–60 minut na obrazovky.

Dřív to často vypadalo takhle: "Můžu dneska na počítač?" "Ale já chci dneska…"

Dneska je to jednodušší. Každé dítě ví, kdy jeho den přijde. Jestli chce hrát Minecraft nebo jiné hry, nebo se podívat na pohádku či seriál je zcela jeho volba. A my nemusíme rozhodovat každý den znovu.

Podmínkou hracích dnů je také přiměřené fungování a dodržování pravidel ohledně domácích prací. Na to máme doma krásnou nástěnku.

Technologie nejsou samozřejmost, mluvíme o tom

Doma nemáme televizi. Počítače ano – oba na nich pracujeme. Děti nás u nich vidí. I proto se snažíme, aby technologie nebyly automaticky dostupné kdykoliv. Chceme, aby si děti hrály a byly co nejvíc venku. 

U nejstaršího syna se na používání počítače domlouváme. Může ho využívat častěji. Pokud má čas a chce, což není každý den, může ho využívat hodinu denně, ale nejpozději před večeří. Nechceme totiž, aby chodil do postele rovnou od obrazovky.

Hodně s dětmi mluvíme o tom, proč to máme nastavené právě takhle. Ne vždy to znamená, že souhlasí. Ale rozumí tomu.

S nejstarším synem už otevíráme i rozdíl mezi: tvořením a "jen" konzumací obsahu. Paradoxně je to právě on, kdo je ve škole označovaný za "ajťáka". V IT gramotnosti a dovednostech nám totiž pomáhá můj táta, který učí děti programovat.

Není to ideální. Je to živé.

Stejně jako ve škole, i doma hledáme rovnováhu.

Naše nastavení má daleko k dokonalosti.

Je to proces.

Zkoušíme. Měníme. Mluvíme spolu.

A někdy je to i docela náročné.

Co si z toho bereme

Možná nejde o to najít jedno správné řešení – ani doma, ani ve škole.

Možná jde spíš o to:
mluvit spolu
hledat rovnováhu
a být otevření tomu, že každý to může mít trochu jinak

Další příběhy dialogu o digitálních technologiích 

Od nepříjemného ticha k dialogu.- Co se stane, když na třídní schůzce zvednete ruku – a řeknete nahlas něco, co ostatní možná nečekají? To vypráví příběh o odvaze otevřít citlivé téma technologií ve škole, zůstat v klidu i ve chvíli nesouhlasu a hledat cestu, která dává smysl všem.

Zvednout ruku a zůstat v klidu. - Co se stane, když otevřete citlivé téma… a nikdo se nepřidá? Jedna máma to zažila, když poprvé zkusila mluvit o mobilech ve škole svých dětí. O rok a půl později se k tématu vrátila – jinak. Skrze naslouchání, drobné rozhovory a trpělivost. A tentokrát se něco změnilo.

Poslední ve třídě. Anebo první? - Co to znamená být dnes "poslední ve třídě"? Dvě mámy sdílí svou zkušenost s tím, proč jejich děti ještě nemají chytrý telefon. Je to nevýhoda – nebo příležitost?

Jak žít klidný život mezi obrazovkami? - článek, kde najdete tipy na další zdroje a iniciativy.