Když dialog vstoupí do života

Skutečné příběhy účastnic*ků Rodiny v dialogu

V projektu Rodina v dialogu se setkávají rodiče malých dětí, kteří hledají nové způsoby, jak spolu mluvit,  naslouchat si a zvládat každodenní situace nejen v rodině. Objevují, že někdy stačí malá změna, aby se otevřely úplně nové možnosti.

V této sérii sdílíme jejich skutečné příběhy – malé i větší momenty, kdy se nové způsoby komunikace potkávají s každodenním životem. Situace, ve kterých možná poznáte i kousek vlastního příběhu. Nechte se jimi inspirovat.

Jít v pravou chvíli s vlnou

Sedíme u kuchyňského stolu. Tam, kde začínají naše rána u společné snídaně a kde se odehrává velká část našeho rodinného života. A vlastně i tenhle rozhovor vznikl tady u stolu docela přirozeně. Neplánovaně. Z potřeby se na chvíli zastavit a ohlédnout se.

Jsme součástí projektu Rodina v dialogu – jako rodina. My dva a naše dcera. 

A když jsme si začali povídat o tom, co nám to dalo, postupně jsme si uvědomili, že se nám do života propsalo něco hodně důležitého. Ne jako jedna velká myšlenka na začátku. Spíš jako zkušenost, která se skládala z malých momentů.

Až z toho nakonec vzešlo něco, co bychom dnes pojmenovali jako naši společnou vizi:

Jít v pravou chvíli s vlnou.
Prožívat a vnímat v každé chvíli zázraky života. 

Vůbec jsem nevěděl, co si pod tím představit

Šárka: Vzpomeneš si, jak jsme se rozhodovali do projektu vstoupit?

Radim: Vůbec jsem nevěděl, co si pod tím představit. Pojem dialogická praxe mi byl absolutně cizí. Něco jsem si hledal, ale moc mi to nepomohlo. Spíš ve mně zůstalo, že by to mohlo být zajímavé. Hodně mě zaujalo, že se do toho zapojují celé rodiny, že jsou u toho i děti.

Začal jsem tomu rozumět až na prvním setkání. Postupně, skrze to, co jsme zažívali.

Co to pro nás znamená

Šárka: A co je pro tebe dialogická praxe dnes, po dvou letech? 

Radim: Pořád hledám, jak to popsat. Ale je to pro mě především změna, jak mluvím s lidmi a jak naslouchám. 

Jít do rozhovoru otevřeně. Bez toho, že dopředu vím. Opravdu slyšet, co ten druhý říká.

A zároveň mluvit za sebe. Neposuzovat. Nepředpokládat.

Pro mě bylo silné uvědomění, že porozumění není samozřejmé. Že ten druhý svět může být úplně jiný než ten můj.

Někdy se mi to daří. Někdy ne.

Šárka: A jak se ti to daří žít?

Radim: Někdy jo, někdy ne. Ale rozdíl je v tom, že si toho všimnu. A to je pro mě důležité, že už to není úplně automat.

Taky si víc uvědomuju, jak moc záleží na tom, v jakém stavu do rozhovoru vstupuju. Když jsem v klidu, tak se to celé odvíjí jinak.

Snažím se, aby to byl dialog. Ne jen střídání monologů.

Naše dcera jako zrcadlo

Šárka: Zaujalo mě, když si říkal, že je to jednodušší doma. Já to někdy vnímám opačně.

Radim: Jo, může to tak být. Ale pro mě je doma jeden důležitý moment – naše dcera Míša. Moje největší učitelka dialogické praxe. 

Ona je hodně citlivá. A je na ní hned vidět, s jakou energií do komunikace jdu já. Je to takové zrcadlo. Někdy docela nekompromisní. Když nejsem v klidu, hned to na ní poznám a nemusí nic říkat. 

Šárka: Mám to podobně. Ona vnímá i to, co neřeknu a co chci někdy schovat. A to mě učí se zastavit a jít nejdřív do sebe. Vytvořit si klid uvnitř. Protože když tam klid není, jen ho předstírám, tak to nefunguje, ať se snažím sebevíc. 

Když jde člověk s vlnou 

Jedno z našich nejsilnějších uvědomění přišlo docela nenápadně. Při jednoduché aktivitě, kterou přinesl Peter Živý skrze intuitivní hry.

Velké švihadlo. A my jsme pod ním měli probíhat.

Pamatuju si ten moment, kdy jsem to zkoušela "urvat". Jít tam silou. Načasovat to hlavou. A nešlo to.

A pak jsem viděla Petera, s jakou lehkostí, hravostí a úsměvem ve tváři to dokáže on. 

Počkala jsem si. Uvolnila se. A najednou to šlo bez úsilí. Skoro samo. A já si uvědomila, že takovou lehkost a hravost v životě chci i já.

Byli jsme u toho všichni tři a tenhle prožitek v nás zůstal. 
Postupně se z něj stalo něco víc než jen vzpomínka. 
Uvědomění, co to skutečně znamená: 
Jít v pravou chvíli s vlnou. 
Ještě víc prožívat a vnímat v každé chvíli zázraky života.  

Je to velmi obyčejné. A zároveň pro nás hodně silné. 

Malá radosti

A všechno se to přirozeně propisuje i do našeho projektu Malé radosti. Tvoříme ho jako prostor, kde se může zpomalit, vydechnout, každý den žasnout z malých radostí. Kde věci vznikají ve chvíli, kdy mají a s lidmi, se kterými ladíme. Díky Rodině v dialogu jsme si také uvědomili, že naše dcera už nemusí být jen naše inspirátorka, ale může být spolutvůrkyně. Místo abychom jí vychovávali, můžeme my tři růst a tvořit spolu. Hrát si s malými experimenty. 

A tak jsme třeba pro poslední víkendové setkání Rodiny v dialogu vytvořili a vytiskli pohlednice, které ilustrovala Míša. Psaní a posílání dopisů totiž máme moc rádi, je to hlavně Šárky vášeň. Je to také způsob, jak vést dialog a pečovat o vztahy. Poslat do světa malou radost. 

Malé kroky, které mění hodně

Radim: Já jsem si z Rodiny v dialogu odnesl, že stačí malé věci. Nemusí to být žádná velká změna. Stačí, když jeden rozhovor vedu o trochu víc v klidu. O trochu víc vnímavě. A ono se to skládá.

A taky si uvědomuju, že pro spoustu lidí je tohle úplně nové. Stejně jako to bylo pro mě. Takže nemá smysl na to tlačit.

Když něco změním u sebe, ono se to postupně projeví i venku.

Tvořit si v životě volný prostor

Postupně jsme si začali víc všímat ještě jedné věci. 

Tohle všechno jde jen tehdy, když na to máme kapacitu. Když jsme unavení, zahlcení, ve stresu, tak to prostě nejde. A tak si vědomě děláme v životě víc volného prostoru. 

Někdy to znamená něco odložit. Neplánovat každou minutu. Často říci něčemu ne. Nechat to otevřené.

Občas se rozhodujeme až ráno u snídaně, co budeme dělat. Změníme záměr podle toho, co se nám chce teď. Někdy se dokonce až cestou v autě ptáme sami sebe: Kam jedeme? Kde budeme spát?  To nás baví.

A v tom prostoru se začínají dít věci, které bychom si předem nevymysleli. 

Jsou to pro nás důležité chvíle, ve kterých se nemusí nic, ale může všechno.

Jsou malé, ale obrovsky nás sytí a vyživují.  

Dialog v každodennosti

Postupně se to přelévá i do běžného života. Třeba do školy, kam chodí naše dcera. 

Šárka: Zjišťuju, že někdy stačí opravdu málo. Proměnit svůj vlastní postoj. Víc otevřenosti. Víc zájmu. Víc naslouchání.

Jedna z věcí, která pro mě byla silná, byly oceňující vzkazy, které jsme s Míšou psaly lidem ve škole. Pedagogům, ale třeba i usměvavé paní vrátné. Seděly jsme spolu a povídaly si: Co na tom člověku máš ráda? Čeho si vážíš? A pak to Míša sama svými slovy napsala a předala. 

Uvědomila jsem si, že je to možná malá věc, která má ale dopad na konkrétní lidi. A že poslat laskavé ocenění do systému, kde jsou všichni pod šíleným tlakem a setkávají se jen se stížnostmi a kritikou, je hodně. Jak se tím najednou něco uvolní a otevře.

A mně došlo, že i takhle jednoduše může začít velmi soucitný, upřímný a lidský dialog.

Na závěr

Radim: Já bych si přál víc klidu. Pro sebe i pro ostatní. A taky víc laskavosti k sobě ve chvílích, kdy se to nedaří. Protože to se děje.

Šárka: Já cítím hlavně vděčnost. Za tu zkušenost. Za to, že jsme tím mohli projít spolu.

A taky za to, že kolem toho vzniká něco širšího. Společenství rodin. Různých, pestrých. Takových, které se mohou potkávat, učit se od sebe, být spolu. Možná jednou ještě víc mezigeneračně.

A i tenhle rozhovor je pro nás vykročení z komfortní zóny. Nikdy jsme spolu nic takového nesdíleli ven. Ale dává nám smysl to poslat dál.

Jako poděkování.
A možná i jako pozvání zpomalit, třeba s Malými radostmi.

Rozhovor spolu vedli Šárka Krčílková a Radim Seydl, kteří spolu se svojí dcerou Míšou rozvíjí umění Malých radostí.