Koho ve společnosti neslyšíme? O konferenci, která nebyla jen o dialogu

Překračování hranic: dialog, spolupráce a spolutvorba v polarizovaných společnostech. Pod tímto názvem se odehrála v červnu v Bratislavě mezinárodní konference zaměřená na kolaborativní a dialogickou praxi.

Co je to dialog? Jak se učit hlubšímu dialogu a spolupráci? To je něco, co v Akádě prozkoumáváme a je otištěno v základech našich aktivit i projektů jako Dialog v zahradě, Rodina v dialogu a Průvodci v síti.

A tak jsme podpořili Kateřinu Halaštovou a vyslali jí na konferenci, protože jako účastnice našich programů měla sama zájem ponořit se do tématu víc. Co pro ni bylo cenné? Co v ní zarezonovalo? To sdílí v následujícím textu.

Koho ve společnosti neslyšíme

Dlouho jsem přemýšlela, jak vlastně o konferenci dialogické praxe psát. Byla pro mě přínosná na tolika rovinách, že by se o ní dalo mluvit hodiny a hodiny. Bylo tam tolik lidí, témat, setkání a drobných okamžiků, které ve mně ještě doznívají.

Nakonec mi ale zůstala jedna otázka:

Co se děje s lidmi, jejichž hlas v běžném proudu společnosti není slyšet? A možná ještě důležitější: Co se děje se společností, když o tyto hlasy postupně přichází?

Dialog nemusí být nic vznešeného

Jedním z prvních setkání pro mě byl rozhovor Harlene Anderson a Rocío Chávez Pérez o tom, co vlastně je dialog.

Bavilo mě, že místo přednášky s definicemi jsme byli pozvaní přímo do procesu ohledávání. A také lidskost a bezprostřednost toho, když zaznělo, že: 

Dialog může být vlastně jakákoli výměna informací mezi lidmi. Něco úplně obyčejného, čemu není potřeba dávat speciální vzletná jména.

Každý rozhovor a každá interakce je dialog. Nic víc, nic míň.

Harlene přinášela také téma zvídavosti. Potřeby být k sobě laskaví, otevření a přistupovat k druhým s touhou porozumět, nikoli soudit.

A už tady se objevilo téma, které se potom konferencí prolínalo dál: jak důležité pro člověka je být viděn a slyšen.

Je to možná jedna z našich nejzákladnějších potřeb. Potřebujeme mít pocit, že naše zkušenost někoho zajímá. Že jsme součástí rozhovoru. Že na našem pohledu záleží.

Jenže co když se náš příběh do běžného rozhovoru nevejde?

Bezpečí není pro všechny stejné

Silný pro mě byl workshop mexické lektorky věnovaný tématu Body Justice.

Mluvili jsme o tom, že bezpečí a spravedlnost jsou mnohem komplexnější pojmy, než se někdy může zdát. A že některé věci dokážeme vnímat tělem ještě dřív, než je umíme pojmenovat.

Naše tělo vnímá prostředí, ve kterém žijeme. Vnímá, co je v naší společnosti běžné a že stejná věc může být u různých skupin vnímána odlišně. Například kdo si může dovolit odpočívat, aniž by dostal nálepku lenocha? Kdo může odejít ze situace, aniž by byl označen za viníka?

Nemusíme znát přesná data a přesto někde hluboko víme, že pro různé lidi není svět stejně bezpečným místem.

Připomnělo mi to věci, které mě učila traumaterapeutka Amber Gray – že hodnoty, přesvědčení, vzorce a naladění společnosti vnímáme mimo jiné právě skrze tělo. A proto nám v některých prostředích může být přirozeně lépe než v jiných, i když bychom možná nedokázali vysvětlit proč.

Téma bezpečí se objevilo i ve workshopu kolumbijských studentů, kteří pracovali se sounáležitostí a bezpečím skrze umění.

Bylo pro mě inspirativní spojovat lidi přes prožitek. Třeba přes zkušenost bolesti, která je v něčem univerzální. Je jedno, kdo jsem, odkud pocházím, jaké mám postavení, majetek nebo roli. Bolest cítím tak jako tak.

A možná právě v takových chvílích se ukazuje, co všechno máme společné – a co nám může pomoci překročit hranice našich rozdílných zkušeností.

Když ztrácíme hlasy, ztrácíme i lidi

Nejsilnější pro mě ale bylo setkání s tématem, které bych si přála dál zkoumat: jak ztrácíme hlasy ve společnosti a tím i lidi.

Na workshopu jsme se skrze různé otázky, vzpomínky a úvahy dotýkali pocitů nepatřičnosti, vykořeněnosti a oddělenosti od společnosti v momentech, kdy z nějakého důvodu nejsme součástí většiny.

A co když je naše menšina tak malá, že si v ní někdy připadáme úplně sami? Nejsme jeden ze sta. Jsme třeba jeden z deseti tisíc. Nebo jeden ze sta tisíc.

Z vlastní zkušenosti vím, že mít minoritní potřeby často znamená mít neustále plán B. A také kontinuální přísun energie navíc, abych se mohla ve světě pohybovat způsobem, který je v souladu se mnou, a zároveň se ze mne nestala samotářka v šumavské divočině.

Jak zůstávat součástí a necítit se izolovaná?

Jak naložit s tím, že najednou nejsem řekou ani jejími přítoky, ale osamělou studánkou někde vysoko v horách?

Je jedno, jestli jsem devětatřicetiletá vegetariánka, která nepije alkohol, nemá děti ani partnera a má vysoce citlivý nervový systém zotavující se z následků traumatu.

Nebo jestli jsem Sikh z Indie, tmavé pleti, s turbanem na hlavě, který pracuje v Anglii s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami.

V určitém momentu se může stát, že na mnoha frontách vypadneme z proudu většinové společnosti.

A pokud je naše menšina málo atraktivní pro média, politiky, neziskové organizace nebo aktivisty, zůstává často na nás, abychom se nějak se životem poprali sami.

Co se stane, když už se nesnažíme být vidět?

Když člověk není přirozeně viděn a slyšen, může přijít chvíle, kdy se přestane snažit vůbec.

Když Italka vedle mě mluvila o tom, že ve svém životě nemá ani jednoho člověka, před kterým by mohla být naplno sama sebou, bylo mi z toho smutno.

O to víc, když potom řekla, že takhle to prostě je. Že je to běžný život.

A když onen Sikh řekl, že jediné místo, kde se na světě cítí přijatý a v bezpečí, je právě v práci s dětmi se specifickými potřebami, uvědomila jsem si, jak nelítostný svět někdy může být.

Když jsme součástí nějaké mikromenšiny, můžeme se cítit nejen ohrožení a nevidění, ale také nereprezentovaní.

Najednou jsou naše životy, starosti, prožívání a těžkosti tak vzdálené běžným příběhům, že se ocitáme na opuštěných ostrovech vlastní existence.

Není s kým se ztotožnit.

O tom, co prožíváme, se nepíše v novinách, nemluví se o tom v rozhlase, nevychází o tom knihy ani podcasty. Žijeme jiné životy a příběhy než naši blízcí, kolegové nebo hrdinové seriálů na Netflixu.

Pro naše blízké pak může být těžké nám porozumět. Často jsme totiž jediným zdrojem informací o vlastní zkušenosti. A ne vždy se potká náš jazyk s tím, jakým kanálem a formou dokážou lidé takové informace přijímat.

Naše sdělení tak někdy zůstane v meziprostoru.

A protože není, kde se ho chytit ve veřejném prostoru, v knihách, filmech nebo příbězích druhých lidí, zůstáváme izolovaní a opuštění.

Nikdo nás nevidí, a tak se nás nikdo neptá.

Když ze společnosti zmizí rozmanitost

A právě tady pro mě vzniká další důležitá otázka.

Co se stane, když ze společnosti postupně mizí lidé, jejichž zkušenost se nevejde do většinového příběhu?

Přicházíme nejen o jejich perspektivy, názory a prožitky. Přicházíme nakonec i o ty lidi.

Ani si toho nemusíme všimnout.

Najednou tu nejsou. Protože nebylo s kým si promluvit. Nebylo s kým se cítit součástí. Nebylo kde najít svůj kmen.

A možná člověka neustálé upozorňování na sebe v proudu většiny unavilo natolik, že to prostě vzdal.

A přitom je to taková škoda.

Protože jedinečnost každého člověka je důležitá. Každý z nás přináší do společného prostoru něco, co nikdo jiný nemůže přinést úplně stejným způsobem.

Neměli bychom se své jedinečné zkušenosti vzdávat jen proto, abychom někam zapadli.

Co můžeme udělat my?

Z konference si proto neodnáším jen otázky o dialogu. Odnáším si především otázku, koho kolem sebe možná nevidím, protože se sám nehlásí o pozornost.

Přála bych si pro všechny, kteří jsou součástí nějakých neviditelných mikromenšin, aby se o ně někdo přirozeněji a aktivněji zajímal.

Sám od sebe.

Abychom se častěji ptali:

Jak se máš?
Jak to prožíváš?
Jak vlastně potřebuješ trávit svůj čas?
Co by ti pomohlo?
Jak ti můžeme být užiteční?

Možná vedle každého z nás žije někdo, kdo má potřeby, o kterých nic nevíme. A možná pro něj můžeme udělat víc, když se budeme jen o kousek víc snažit vidět a ptát se.

Věřím tomu, že ten malý kousek naší aktivity navíc může mít velký dopad.

A někdy je možné i něco darovat

Celé téma pro mě dostalo ještě jednu osobní podobu díky zkušenosti, kterou mi umožnila právě Akáda.

Stalo se něco, na co v životě nejsem zvyklá.

Někomu přišlo smysluplné, kým jsem a co dělám, a podpořil mě darem.

Ne výměnou za výkon. Ne proto, že jsem něco odpracovala. Prostě jen tak. S důvěrou.

Vždycky jsem byla zvyklá, že si na všechno musím vydělat sama. Když něco chci, musím se snažit. Až když jsem se snažit už víc nemohla, troufla jsem si požádat o dar.

Dostat něco bez klasické výměny času za peníze nebo výkonu za odměnu pro mě byla formující zkušenost.

A tak si čím dál víc přeju, abychom si jako společnost i jako jednotlivci dokázali všímat, kde máme nějakou možnost, hojnost, malý přebytek nebo příležitost, o kterou se můžeme podělit.

Protože sdílení z laskavosti, radosti nebo prostě z pocitu, že něco dává smysl, přináší do světa jiný druh energie.

Možná nemusíme vždycky čekat, až si někdo o pomoc, prostor nebo pozornost řekne.

Možná můžeme být všímavější.

Biodiverzita lidského světa

V přírodě dobře rozumíme tomu, že zdravý ekosystém potřebuje rozmanitost.

Přála bych si, abychom podobně přemýšleli i o společnosti.

Abychom měli otevřené oči i srdce pro lidi, jejichž zkušenost není na první pohled vidět. Pro ty, kteří nejsou nejhlasitější. Pro ty, kteří se neumějí nebo nechtějí "prodat". Pro ty, jejichž životní příběh se nevejde do žádné běžné škatulky.

Možná se nám pak bude dařit proměňovat i to, že zdroje často putují k těm, kteří jsou nejhlasitější nebo nejlépe viditelní.

Možná budeme schopni vnímat jiné než tradiční úhly pohledu.

A možná začneme smysl a smysluplnost měřit trochu jinými kritérii.

Protože někdy může začátek změny vypadat docela obyčejně.

Zastavit se. Všimnout si. A zeptat se člověka vedle sebe: Jak to máš ty?

Inspirace a zdroje

Pokud vás některé z témat zaujalo stejně jako mě, tady jsou zdroje, ke kterým jsem se díky konferenci nebo jejím účastníkům dostala:

• Harlene Anderson – Harlene Anderson patří k předním postavám současné světové psychoterapie. Je hlavní představitelkou spolupracujícího přístupu (collaborative approach) [doplnit odkaz]

• Rocío Chávez Pérez – [doplnit odkaz]

• Body Justice – [doplnit konkrétní zdroj / lektorku]

• Amber Gray a práce s tělem a traumatem – [doplnit odkaz]

• Workshop o ztracených hlasech / mikrominoritách – [doplnit název a odkaz]

• ICCP Konference 2026: Překračování hranic [doplnit odkaz]

• The ICCP (International Certificate in Collaborative-Dialogic Practices) Network [doplnit odkaz]

• Inštitút dialogických praxí - slovenská organizace, která se věnuje rozvoji dialogické praxe [doplnit odkaz]

Napsala: Kateřina Halaštová, Redakce: Šárka Krčílková