Někdy stačí jen správná otázka v pravou chvíli 

Před pár dny jsem byl v rámci Business clubu Okresní hospodářské komory Břeclav na prohlídce moderních skladových hal jedné firmy s 30letou tradicí. Pan ředitel je prima chlapík, který ve vyprávění stručně načrtnul minulost firmy a hodně se soustředil zejména na přítomnost a kousek budoucnosti. 

Když jsme pak šli na prohlídku nejmodernější haly, zaznívala hlavně fakta o vybavení, způsobech podpory udržitelnosti, systému mezinárodní dopravy a něco málo čísel o skladovacích prostorách. Všechno to pro mě bylo zajímavé a trochu nové. Okolní lidé z jiných firem se vyptávali na další fakta – náklady, obraty, nábory lidí... až pan ředitel sklouzl k myšlenkám náročnosti podnikání v mezinárodní přepravě v kontextu evropské legislativy. "Kdyby nebylo evropských směrnic, mohli bychom mít na HR oddělení o polovinu méně zaměstnanců. Kolik papírů musí ty holky kamioňákům zařizovat, je neskutečné." 

Najednou už to víc a víc připomínalo spíš posmutnělé odevzdání a vzdychání si nad poměry, než sebevědomý popis činnosti firmy. Vnímal jsem, že to se mnou něco dělá a že cítím zodpovědnost za to, co mohu do situace přinést, abych to posunul užitečným směrem. Hned se mi vybavilo, že se musím zeptat na radost. Už jsem se nadechoval, když další CEO vznesl dotaz na něco prudce racionálního a pak už se schůzka chýlila ke konci. "Když už nejsou další otázky, tak vám děkuji..."

V tom jsem nabral odvahu a přihlásil se: "Já ještě jednu otázku mám... Co vám dělá radost?" 

To pana ředitele malinko zarazilo, ovšem tak za 5 vteřin byla patrná proměna výrazu v jeho tváři a jasně řekl: "Radost mi dělají naši zaměstnanci, ta parta lidí, jakou tady máme..." 

A následoval výklad, jak se o ně starají, co si společně dopřávají, jak myslí během vánočních večírků i na kolegy ze vzdálených poboček a zajišťují pro ně dopravu i ubytování. Úplná symfonie péče o lidi. Nadchla mě zmínka o kumbálu s výčepem, kde si mohou zaměstnanci dát po práci pivko, mají tam venkovní i vnitřní gril. Mohou tam  slavit i se svými rodinami a přáteli narozeniny, kdy jim firma navíc věnuje tu sud pivka, tu sele na rožeň… 

Rozlilo se mi po těle blaho z toho, co vše zaznělo, i z uvědomění, že jsem tento zážitek spoluvytvořil tou otázkou, která ve mně prostě byla. A v ten moment jsem si všiml, že krásně září nejen pan ředitel, ale i ta cca třicítka přihlížejícíh, kteří tleskají a děkují za přednášku.

Napsal: Jiří Piškula, Průvodce v síti ve výcviku, kouč, facilitátor a lektor