Chceme, aby se v regionech využívaly všechny zdroje. Posunujeme minset od boje ke spolupráci.

Region jako učící se zdravý ekosystém. To je vize projektu Průvodci v síti, kterou v podcastu o sociálních inovacích - Ministerský jednorožec představily Saša Nosková a Pavla Burgos v rozhovoru s Veronikou Pavlovskou . 

Saša s Pavlou mluví o vizi i podstatě Průvodců v síti. O změnách, které probíhají na úrovni jednotlivců a zároveň se propisují do systémů, kde jednotlivci působí. O proměně mindsetu od boje ke spolupráci. Ale i o tom, jak změny sledovat a vyhodnocovat, aby se evaluace stala integrální součástí projektu a vzájemného učení se. 

Průvodci v síti: Když se region a lidé v něm začnou vzájemně učit

Co kdyby region nebyl jen místem, kde žijeme a pracujeme, ale živým ekosystémem, který se dokáže učit, reagovat na změny a pečovat sám o sebe?

Právě taková představa stojí v pozadí projektu Průvodci v síti, který rozvíjí Akáda v Pardubickém, Královéhradeckém a Jihomoravském kraji. Jeho mottem je Region jako učící se zdravý ekosystém.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde především o vzdělávací projekt. Lidé v něm procházejí výcvikem, rozvíjejí dovednosti v koučování, facilitaci a mentoringu. Jenže tu nejde jen o samotné kompetence. 

Mnohem důležitější je to, co se děje mezi lidmi.

Každý přináší svůj kámen

Saša Nosková, metodička projektu, přibližuje Průvodce v síti metaforou lidského těla.

"Můžete si představit lidské tělo, které je krásně propojené. Systémy, orgány ví přesně, co mají dělat a dělají to nejlíp, jak umí – a takhle bychom si představovali fungující region."

Zdravý region podle ní vytváří podpůrné prostředí, ve kterém lidé nejsou jen příjemci změn, ale sami jsou  spolutvůrci a správci. Lidé, kteří společně hledají řešení pro místní potřeby.

Pavla Burgos z GovLab, která projekt evaluuje, používá jiný obraz katedrály.

"Region je prostředí, které má své zdroje. Na katedrálu je potřeba materiál, písek, kameny, dřevo. Každý v regionu má něco. A někdo to umí navrhnout, jiný postavit, někdo řídit, nebo o to pak pečovat."

Problém podle Pavly často není v tom, že by v regionu nebyly zdroje. Spíš že zůstávají oddělené a jednotlivci nedokáží zdroje sami plně využít. 

Právě propojování těchto zdrojů je jedním z hlavních principů Průvodců v síti.

Jeden člověk může přinést kámen, druhý písek, třetí umí stavbu navrhnout. Ale teprve když spolu zůstanou a spolupracují, mohou postavit něco, co přesahuje možnosti každého z nich.

Průvodce není člověk s checklistem

Kdo je vlastně průvodce v síti?

Možná bychom čekali seznam kompetencí. Něco jako: umí koučovat, facilitovat, vést skupinu, pracovat se systémem… a čím delší seznam, tím lepší průvodce.

Jenže právě takhle projekt o svých účastnících nepřemýšlí.

"My nemáme univerzální návod, jak by měl typický průvodce vypadat, co všechno by měl umět, seznam kompetencí, ani co by mělo být přesně jeho náplní práce," říká Saša Nosková. "Nemáme žádné šablony, seznamy, checklisty, které si postupně odškrtáváme v průběhu toho výcviku."

Místo toho každý průvodce hledá svou vlastní cestu.

"Podporujeme každého průvodce v tom, aby byl autentický, měl nadhled, objevoval  své dary a potom vlastně koncentroval svoji pozornost tam, kde mu to dává smysl, tam, kde si připadá potřebný, užitečný a zároveň to dělal citlivě."

Citlivě k lidem i k systémům, jichž je součástí.

V současné síti jsou dvě desítky průvodců. Přicházejí z různých prostředí – z neziskových organizací, firem, krajů, veřejné správy, mezi nimi jsou ředitelé i lidé na začátku nové profesní cesty.

Společným jmenovatelem není profese ani věk.

Je jím chuť něco měnit a dělat něco užitečného pro své okolí.

Změnu potřebujeme nejdřív zažít sami

Průvodce, který má provázet změnou druhé, podle Pavly Burgos potřebuje vědět, co změna znamená na vlastní kůži.

"Pokud má průvodce být schopný provázet nějakou změnou, ať už v malém či větším ekosystému, tak potřebuje změnu zažít i u sebe."

Právě proto jsou součástí programu sebezkušenostní moduly. Účastníci neprocházejí jen výukou technik. Poznávají své vlastní vzorce, učí se pracovat s odolností, flexibilitou, sebeřízením a tím, co jim brání nebo naopak pomáhá něco měnit.

A důležitá je i zkušenost ostatních.

V projektu se například potkali lidé, kteří po mnoha letech v korporacích cítili, že jejich práce přestává dávat smysl a chtěli se vydat jiným směrem. Udělat takový krok ale není jednoduché.

"Tím, že sdíleli své uvažování, zkušenosti i postupné kroky, se vzájemně inspirovali a posilovali," popisuje Pavla.

A dodává větu, která přesahuje konkrétní projekt:

"Když si to neumím ani představit, tak k tomu nikdy nedojde."

Možnost vidět změnu u někoho druhého tak může být samo o sobě zdrojem změny vlastní.

Od boje ke spolupráci

Jedním z nejsilnějších principů, které z rozhovoru vystupují, je způsob, jakým průvodci změnu přinášejí.

Ne jako příkaz nebo přesvědčování. Spíš jako nabídku.

Pavla vypráví příběh výkonného ředitele firmy, která se zabývá ekologickou drogerií. Jeho kolegové se opakovaně ptali, proč by měli zveřejňovat informace, které by mohla využít konkurence. Jeho odpověď?

"Chceme, aby nás bylo co nejvíc a ideálně, aby všichni využívali ekologickou drogerii. Takže pojďme to propagovat a pojďme to dělat společně."

Přesně takové změny ve vnímání mohou proměňovat kulturu organizace i jednotlivců od boje ke spolupráci.

Průvodce ji nemusí prosadit silou, ale otevřením nové možnosti: A co kdybychom to udělali takhle? 

A právě v tom Pavla vidí jednu ze silných charakteristik průvodců:

"Není to tlak, ale je to nabídka."

K tomu patří vytrvalost i flexibilita a především otevřenost, vnímavost a respekt. Ochota zkoušet znovu, ale pokaždé trochu jinak.

Nehledat problémy. Všímat si zárodků změny.

Když se mluví o regionálním rozvoji, snadno se dostaneme k seznamu problémů. Co nefunguje. Co chybí. Co je potřeba napravit.

Průvodci v síti zkoušejí obrátit pozornost jinam, jak vysvětluje Saša.

"Snažíme se na problémy nesoustředit a máme za to, že čím větší pozornost se jim věnuje, tím se problémy ještě víc prohlubují. Neznamená to problémy nevidět. Spíš si všímat toho, kde už to začíná fungovat. "

"To, co nám přijde zajímavé, je hledání příležitostí, všímání si nějakých zárodků pozitivních změn a na ty koncentrujeme pozornost, ty podporujeme."

Ty zárodky mohou vypadat velmi různě.

Někdo změní způsob vedení porad. Jiný si začíná více všímat potřeb svých kolegů. Další přinese nový způsob komunikace do veřejné správy. Někdo změní profesi. Jiný začne provázet kolegy, kteří jsou blízko vyhoření.

A někdy je to jen jedna věta ve správný moment, která promění směr, tón i energii vyhrocené konverzace s rozdílnými názory. 

I to jako celek může být cesta k systémové změně. 

Síť, ve které je vzájemnost a důvěra 

Když už mluvíme o síti, nejde jen o metaforu. Průvodci se skutečně učí využívat jeden druhého jako zdroj. Pokud někdo dostane zakázku, kterou by sám nezvládl, může přizvat dalšího průvodce.

"Učí se vzájemně. Je tam už vybudovaná důvěra," říká Pavla.

A Saša popisuje jejich vizi sítě jako prostoru, který má být "podpůrný, propustný, aby byl zdrojem energie pro lidi, tržištěm nápadů, řešení a nových přístupů."

Síť má být strukturou, která pečuje o lidi, kteří pečují o své okolí.

Tykadla: být napojení na to, co se děje

Kromě průvodců, které tvoří jádro sítě, je tu také přibližně 40 takzvaných tykadel. Jsou to lidé, které projekt zajímá, ale nemají prostor zapojit se do něj v plné intenzitě.

"Pokud někoho projekt zajímá a chce s ním být ve spojení, tak má možnost napojit se na některého z průvodců, a čas od času se potkat.", vysvětluje Saša.

Jde o přenášení impulzů oběma směry. Z projektu do regionu – a z regionu zpět do projektu.

Tykadla tak pomáhají, aby síť nezůstala uzavřená sama do sebe.

Jak měřit změnu, která není vidět v tabulce?

A pak přichází otázka, která je pro podobné projekty možná jedna z nejtěžších:

Jak poznáme, že se něco opravdu změnilo?

Pokud chceme sledovat změnu postojů, vztahů, spolupráce nebo způsobu, jak lidé zacházejí s mocí, nestačí jednoduše spočítat počet účastníků.

Pavla Burgos proto svou roli evaluátorky nechápe jako kontrolu.

"Já jako evaluátorka nepřicházím do projektu, abych kontrolovala, jestli se to děje, ale přicházím tam jako parťák, který se snaží podpořit tým, jehož jsem součástí. "

V Průvodcích v síti jde dokonce ještě dál – sama projektem prochází jako účastnice.

Evaluace se tak nestává něčím, co přijde na konci a řekne, jestli projekt uspěl.

Vytváří učící se smyčku už během projektu.

"Nečekám, až se věci stanou, ale už v průběhu projektu sleduji, jestli aktivity vedou těmi správnými cestami, jestli nejsou nějaké alternativy, co nám z toho vyplývá, jestli se z toho můžeme v ten moment něco naučit."

Příběhy místo pouhých čísel

Jedním z nástrojů, se kterými projekt pracuje, je takzvaný narrative sensemaking – hledání významu a změny prostřednictvím příběhů. A tady se ukazuje, že "dotazník" nemusí znamenat jen řadu políček, do kterých člověk zaškrtne odpověď.

"Je to dotazník, kde je jedna číselná řada a jinak jsou to všechno spíš otevřené odpovědi, kde lidé píšou vlastně příběhy," sdílí Pavla. V příbězích pak hledá konkrétní projevy změny.

Sleduje například, jak se mění významy, vztahy a propojení nebo mocenské struktury. Zajímá ji schopnost učit se, představovat si jiné možnosti, pečovat o sebe, spolupracovat, sdílet zdroje nebo někoho dalšího zplnomocnit. Protože i to jsou projevy systémové změny.

A někdy je změna vidět v něčem zdánlivě úplně obyčejném.

A někdy je změna vidět v něčem zdánlivě úplně obyčejném. Průvodci například popisují, že pracují s větší lehkostí, více si všímají vztahů nebo dokážou lépe zachytit, co se děje ve skupině.

A změna se nemusí zastavit v pracovním prostředí. 

A změna se nemusí zastavit v pracovním prostředí. Pavla vypráví svůj vlastní příběh. "Moje děti si všímají že jsem jiná, když se vracím z programu a říkají: Maminko, ty jsi nějaká taková víc usměvavá a už nejsi saň."

Je to možná úsměvný příklad, ale zároveň ukazuje něco důležitého: 

Změna člověka se může postupně propisovat do vztahů, práce, rodiny i dalších systémů, kterých je součástí.

Evaluace jako další vrstva podpory a učení

Možná nejpřekvapivější součástí evaluace je způsob, jakým se do ní zapojují samotní průvodci. Mohou si navzájem napsat podpůrný vzkaz. Něco, co u druhého vidí, co by mu mohlo pomoci nebo ho posunout.

A podle Pavly se zatím nestalo, že by někdo žádný vzkaz nedostal.

Vypráví o jednom průvodci, který procházel těžkou osobní situací a svůj příběh otevřeně sdílel s ostatními. Jejich reakce nebyla rada, co má dělat. Spíš něco ve smyslu: Nejsi v tom sám. Kdybys potřeboval, jsme tady.

Pavla pro to používá krásný obraz:

"Člověku to udělá takovou matraci, nebo postýlku, kterou on zrovna v ten těžký moment potřebuje."

Možná právě tohle je jedna z nejpřesnějších ilustrací toho, co má znamenat síť. 

Síť vytváří prostředí, ve kterém člověk nemusí nést všechno sám. 

I projekt potřeboval čas, aby zjistil, čím je

Možná nejhezčí na celém příběhu Průvodců v síti je, že ani samotný projekt neměl od začátku úplně jasno, jak přesně bude vypadat. Nejprve se hledalo:

Co vlastně děláme?
Jak to popsat?
Co si z toho lidé odnášejí?
A co se prostřednictvím nich děje dál?

Pavla popisuje, že až postupně začaly být vidět konkrétní příběhy. 

"Máme konkrétní příběhy, které ukazují, že opravdu dochází k nějaké kvalitativní vnitřní změně u jednotlivých lidí a že už to hýbe i se systémy, v nichž působí."

Je v tom možná důležitá lekce nejen pro tento projekt.

Pokud chceme měnit lidi, vztahy a systémy, nemůžeme čekat, že se změna okamžitě objeví v tabulce výsledků.

Některé věci potřebují čas a trpělivost. Potřebují prostor pro zkušenost, vztahy, experimentování, opakované zkoušení, někdy i omyly.

A možná také potřebují někoho, kdo chvíli vydrží u toho, že ještě není jasné, co z toho bude.

Co si z rozhovoru odnést?

Průvodci v síti nejsou jen o tom, aby v regionech přibyli lidé s novými kompetencemi. 

Jde o něco širšího: vytvořit síť lidí, kteří dokážou vnímat zdroje kolem sebe, propojovat je, vytvářet prostor pro spolupráci a provázet změnou bez potřeby ji řídit shora.

Možná se to dá shrnout několika otázkami:

• Kde už se něco hýbe?
• Jaké zdroje máme kolem sebe a zatím je nevyužíváme?
• Jak to můžeme zkusit jinak?
• Koho dalšího můžeme přizvat?
• Co je teď zralé pro změnu – a co ještě potřebuje čas?
• A co můžeme udělat pro to, aby lidé, kteří změnu přinášejí, na ni nebyli sami?

Zdravý ekosystém nevzniká tím, že ho někdo celý naplánuje. Vzniká tím, že se jeho části začnou vnímat, propojovat a učit jedna od druhé. 

Poslechněte si celý rozhovor

O Průvodcích v síti, tykadlech, systémové změně, evaluaci i o tom, proč někdy potřebujeme změnu nejdřív sami zažít, si v podcastu Ministerský jednorožec povídaly Veronika Pavlovská, Saša Nosková a Pavla Burgos.

A pokud vás zajímají i další podpořené inovační projekty, prozkoumejte databázi TUDY.  

Napsala: Šárka Krčílková